RECENZE| Zaklínač duší

Název: Zaklínač duší
Autor: Sebastian Fitzek
Počet stran: 240
Vydavatel: Knižní klub

Sebastian Fitzek (narozen 1971) je německý autor. A já většinou německé autory nečtu. Teda spíš vůbec. Každý kdo mě zná ví, že se všemu německému snažím vyhnout obloukem. Ještě že jsem to neudělala u téhle knížky!


V Německu řádí psychopat, kterého média pojmenují Zaklínač duší. Jeho poznávacím znamením je unášení žen, které se po pár dnech později někde objeví, aniž by na sobě měly jakoukoliv známku násilí. Jsou sice živé, nebyl jim zkřiven ani vlásek na hlavě, ale jsou nějak uvězněné v sobě a nemůžou komunikovat s vnějším světem. Vůbec. A právě tento Zaklínač duší je uvězněn uprostřed bouře na psychiatrické klinice spolu s celým personálem a pacienty. Začíná dlouhá noc, kdy nikdo neví, komu může věřit...

Vůbec jsem nevěděla, co od této knihy čekat. Takže jsem radši nečekala nic. Ale hned začátek knihy mě dostal. Vypráví ji oběť Zaklínače, uvězněná v sobě, vnímající svět okolo, ale nemohoucí cokoliv dělat, říct, naznačit. Navíc je pro ni těžké odlišit realitu od snu, protože se neustále vrací do svých nejděsivějších vzpomínek z doby, kdy byla znásilněna. Neumím si představit horší trápení, než vracet se do doby nejhorší bolesti, smutku a nemohoucnosti, aniž by mi mohl kdokoliv pomoci.

V průběhu knihy se na klinice začne odvíjet nový příběh, vyprávěný z pohledu muže, který ztratil paměť. Zjišťujeme spolu s ním kdo byl a co měl rád a celý zbytek příběhu je dovyprávěn z jeho perspektivy.

Od té chvíle, kdy nastane ona osudná noc, kdy na klinice řádí Zaklínač duší, se kniha čte jedním dechem. Musíte zjistit, co se stalo a kdo je Zaklínač a komu věřit a komu radši ne. Nebylo tam pro mě žádné hluché místo, kdy bych se nudila. Pořád samá akce a do toho se musíte vypořádat se ztrátou paměti a vracejícími se vzpomínkami. Zaklínač nechává hádanky, což je další zajímavý a zpestřující fakt, i když já nevyluštila ani jednu.

Knihu jsem četla převážně pozdě v noci a doporučuji to rozhodně všem. Kolikrát mi běhal mráz po zádech a nemůžu říct, že bych se nebála. Plus pro knihu. Ráda se bojím. O Vánocích jsme dostali takový ten "pšoukací" osvěžovač vzduchu, který čas od času pšoukne vůni. Chápete. No a já na to ještě nebyla zvyklá. A když jsem četla něco obzvlášť napínavého a strašidelného a do toho pšouknul osvěžovač, tak jsem myslela že leknutím vyskočím z postele. Jen ke konci knihy mě strach přešel. Možná je to tím, že jsem začínala tušit, jak to skončí. Mě je docela těžké nepřekvapit, protože znám styl, jakým spisovatelé obvykle skrývají toho zlého. Ale i tak jsem si to užila. Jen občas jsem se ztrácela v rozhovorech v tom, kdo na koho mluví. Autor často dělal to, že jednou používal něčí křestní jméno a najednou přešel na příjmení, takže mě absolutně zmátl a musela jsem celý rozhovor přečíst znovu. Asi je to jen mnou, mám blbou paměť na jména.

Líbil se mi i styl vyprávění příběhu, jedna část se odehrávala v minulosti a jedna v současnosti. Občas se prolnuly a v každé jste mohli luštit nějaké to tajemství. Část v minulosti je označována jako "před strachem" a část v současnosti jako "po strachu". A jelikož vám autor sdělí, že se nacházíte např. 45 minut před strachem, přidá to na strašidelné atmosféře a s napětím očekáváte, co se za těch 45 minut stane.

Knihu bych hodnotila celkově kladně. Nechybělo napětí, akce, líbily se mi chvíle, kdy mi běhal mráz po zádech. Velmi zajímavý a dobře zpracovaný námět. Doporučuji všem fandům psychologických thrillerů.
Dávám 4/5.

Jeannette